Tao te ting
Tao, jež lze vyjádřit slovy, není stálé tao.
Jméno, jež lze pojmenovat, není stálé jméno.
Lao-c’ připomíná, že identifikovat tao popisem je vyloučeno; je nutné poznat je příslušným prožitím.Tao považujeme za zrcadlící jev, který odráží všechny projevy empirického světa.V prožitkových kategoriích se může poznat jako nehnutost, která vznikne
a rozvine se až po dosažení psychické vyrovnanosti, jež vznikla jako následek apatie k jevům smyslového světa. Tao je tedy poznáno jako duševní nehnutost, kterou člověk netvoří, ale nalezne
jako centrum své vlastní bytosti. Toto centrum je totožné s centrem silového kosmu, a proto se tao může považovat za kosmickou kvalitu, která vždy všechno prostupuje.Objevit se však dá, teprve až vzniknou nezbytné podmínky. Pak člověk poznává, že ona nehnutost je niterná pevnost, prýštící z prostupující prázdnoty, a proto jejího původce nemůže hodnotit jinak než jako živou věčnost
....................................................Lao-C Tao-te-ting
.
5.5.2014
...........ale helemese - to jsme ale dlouho nečetli co? Přesně před rokem! To je ostuda..........
Tu se objevila liška.
„Dobrý den,“ řekla.
„Dobrý den“, zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.
„Jsem tady, pod jabloní...,“ řekl ten hlas.
„Kdo jsi?“ zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká...“
„Jsem liška,“ řekla liška.
„Pojď si se mnou hrát,“ navrhl jí malý princ. „Jsem tak smutný...“
„Nemohu si s tebou hrát,“ namítla liška. Nejsem ochočena.
„Ó promiň,“ řekl malý princ.Chvíli přemýšlel a pak dodal:
„Co to znamená ochočit?“
„Ty nejsi zdejší,“ řekla liška, „co tu hledáš?“
„Hledám lidi,“ odvětil malý princ. „Co to znamená ochočit?“
„Lidé,“ řekla liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“
„Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“
„Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška.
„Znamená to vytvořit pouta...“
„Vytvořit pouta?“
„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě...“
„Začínám chápat,“ řekl malý princ. „Znám jednu květinu ... myslím, že si mě ochočila...“
„To je možné,“ dodala liška. „Na Zemi je vidět všelicos...“
„Ó, to není na Zemi,“ řekl malý princ.
Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvědavost:
„Na jiné planetě?“
„Ano.“
„Jsou na té planetě lovci?“
„Nejsou.“
„Ach, to je zajímavé! A slepice?“
„Také ne.“
„Nic není dokonalé,“ povzdychla si liška.
Antonie De Saint-Exupéry
.............velmi doporučuju 
5.5.2013 RÁDA SE MILUJE....
Ráda se miluje, ráda jí,
ráda si jenom tak zpívá,
vrabci se na plotě hádají,
kolik že času jí zbývá.
Než vítr dostrká k útesu tu její legrační bárku
a Pámbu si ve svým notesu udělá jen další čárku.
Ráda se miluje, ráda jí,
ráda si jenom tak zpívá,
vrabci se na plotě hádají,
kolik že času jí zbývá.
Psáno je v nebeské režii, a to hned na první stránce,
že naše duše nás přežijí v jinačí tělesný schránce.
Ráda se miluje, ráda jí,
ráda si jenom tak zpívá,
vrabci se na plotě hádají,
kolik že času jí zbývá.
Úplně na konci paseky, tam, kde se ozvěna tříští,
sedí šnek ve snacku pro šneky - snad její podoba příští.
Ráda se miluje, ráda jí,
ráda si jenom tak zpívá,
vrabci se na plotě hádají,
kolik že času jí zbývá. Karel Plíhal
29.3.2013 Jsme zodpovědni za svá rozhodnutí
. Hledáš slepice?“
„Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“
„Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta…“
„Vytvořit pouta?“
„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“
„Začínám chápat,“ řekl malý princ. Znám jednu květinu… myslím, že si mne ochočila…"
Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mne ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…“
Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
„Ochoč si mne, prosím!“ řekla.
„Velmi rád,“ odvětil malý princ, „ale mám málo času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí.“
„Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. „Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li mít přítele, ochoč si mne!“
„Co mám dělat?“ zeptal se malý princ.
„Musíš být hodně trpělivý,“ odpověděla liška. „Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž…“
Druhý den přišel malý princ zas.
„Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu,“ řekla liška. „Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce… Je třeba zachovávat řád.“
„Co je to řád?“ řekl malý princ.
„To je také něco zapomenutého,“ odpověděla liška, „to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny.“
Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.
„Ach, budu plakat…,“ řekla liška.
„To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…“
„Ovšem,“ řekla liška.
„Ale budeš plakat!“ namítl malý princ.
„Budu plakat,“ řekla liška.
„Tak tím nic nezískáš!“
„Získám, vzpomeň si na barvu obilí.“
A potom dodala: „Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, ža ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek – tajemství.“
Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.
„Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. Nikdo si vás neochočil a vy jste si také nikoho neochočily. Jste takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“
A růže byly celé zaražené.
„Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože jsem ji dával pod poklop. Protože jsem ji chránil zástěnou. Protože jsem jí pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.“
A vrátil se k lišce.
„Sbohem…“ řekl.
„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“
„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval…“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.
„Lidé zapoměli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“
„Jsem zodpovědný za svou růži…,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval
Naděje, malý kamínek na prázdné dlani zmizel kam
A kdosi oblázkem tím hodil a dohodil až ku hvězdám
Pro jakou radost a pro jaké štěstí, co zůstalo a co je slíbené
Uhelná noc a neodkladné ráno a čirá slza na oddénku dne
Kamínek Hradišťan
9.1.2013
KAREL ČAPEK: Malé a velké
3. června 2012
Já nevím, vysvětlil-li to už někdo, proč to je a jak to přijde; ale je svatosvatě pravda, že člověk má obzvláště rád malé, maličké nebo jaksi zmenšené věci. Uvidí-li třeba docela malinký pokojíček, takovou bílou a důvěrnou dírku, v níž se stěží může položit jeden dospělý člověk, začne se blaženě usmívat a prohlásí nadšeně, jaká je to pěkná světnička.
Ve Španělském sále nebo v lodi u Svatého Víta se člověk nikterak slastně neusmívá, nýbrž zvážní nesmírně a měří s úctou ty náramné rozměry. Potká-li člověk malinkou chaloupku, směje se na ni a zdá se mu, že by se v ní šťastně žilo; ale nikdo se neusmívá něžně na Muzeum nebo na vršovická kasárna, patrně proto, že jsou veliká. Pohlíží s nejlibějším úsměvem na spící kotě, ale s vážným respektem pohlíží na spícího lva. Co je maličké, je jaksi šprýmovné a intimní a budí v nás nezkrotnou něžnost; co je moc veliké, je nápadně vážné a zároveň jakoby trochu děsnéČlověk by nechtěl spát ve Španělském sále ani bydlet pod kopulí Svatého Petra. Chtěl by spíše spát v hlídačské budce nebo přebývat v perníkové chaloupce. Nevěřím, že by mohl milovat slona a že by si ho chtěl vzít do postele, aby se s ním mazlil. Nemyslím, že by chtěl chovat ve velikém akváriu velryby. Pěstuje-li zlaté rybičky, nečiní to jen proto, že jsou zlaté, nýbrž proto, že jsou malé. Rovněž by si nepěstoval v kleci zpívající cherubíny, protože jsou asi příliš velicí; ale jistě by je pěstoval, kdyby byli maličcí jako kanáři. Pokud lidé stavěli ulice proto, aby v nich besedovali a žili, stavěli je úzké. Kdyby si některý král nebo ředitel banky postavil ložnici velkou jako nádražní dvorana, řekli bychom, že je to blázen; a také by asi byl. Jsou to malé věci, co se dovolává naší něžnosti; velké věci se dovolávají jenom naší úcty.
Proč tedy nás plní malé věci zvláštní radostí a pohodou, to dobře nevím; snad je to přežitek z dětství, kdy všechno, co bylo maličké, se nám zdálo dětské a naše. Chtěl-li jsem se jako malý kluk cítit ve svém světě, vlezl jsem pod stůl nebo do bedny. Kůlna mně nestačila, protože mi byla příliš veliká; proto jsem si v ní vybudoval stan ze staré plachty Pony mně připadal jako chlapeček od koně; psí budka se mi zdála domečkem pro děti. Možná že naše libost z maličkých věcí je poslední zbytek dětství; ale možná že je to poslední zbytek pračlověka v nás. Starý Adam se patrně musil velmi bát všeho, co bylo větší nežli on; cítil se bezpečný jen před tím, co ho neohrožovalo svými rozměry. Lze si představit, že ho spíše rozesmál pohled na divokého králíka nežli pohled na divokého medvěda. Bylo mu jistě volněji v malé jeskyni nežli ve velikém světě. Maličké věci jsou ty, které obyčejně nejsou nebezpečné. Teprve v malých rozměrech bezpečí a intimity mohl v člověku vypučet podivuhodný květ něžnosti. Člověk chová něžnost k malým věcem patrně proto, že si jenom k nim může něžnost dovolit. Veliké věci jsou jaksi bez humoru; kdyby si sloni hráli jako koťata, myslím, že by nás to plnilo úděsem. Kdyby Memnonovy kolosy povstaly a počaly hrát kopanou, byla by to podívaná téměř apokalyptická. Veliké věci jsou odsouzeny k strašlivé vážnosti.
Úhrnem se zdá, že má-li člověk zvláště rád maličké věci, není to proto, že je větší a moudřejší než ony, nýbrž proto, že se ve styku s nimi sám stává maličkým. Člověk, který si hraje s kotětem, si neuvědomuje, že je ohromný jako hora, nýbrž má spíše pocit, že je hravý a důvěřivý jako kotě. Člověk, který se sklání k drobné květince, činí se i ve své duši maličkým, jak jen může, aby se jí přiblížil. Utíkáme-li někdy před světem, dělá nám dobře býti malými; proto se odvracíme k malým věcem. Odpočíváme na malých věcech; bavíme se maličkostmi. Nemůžeme říci, že nás baví oceán, ale baví nás třeba akvárium. Unikáme tak trochu existenci, zmenšíme-li ji v maličkých věcech; život je lehčí a hravější v té chvíli, kdy je prožíván v něčem velice malém. Je zbaven tragiky a tíhy. Osvobozující krása malých věcí je v tom, že jsou vlastně nepřekonatelně komické.
Lidové noviny 15. 7. 1926
21.12.2012
František Nepil
Tak vidíte. Máme zase Vánoce, jak když je člověk vymaluje. A hlavně jsme moudřejší a chytřejší. Už víme, jak to uděláme napřesrok. Víme, že napřesrok většinu dárků seženeme mnohem dřív. Ano, tak se to má dělat. Kupovat dárky v září a říjnu, když má člověk po dovolené spoustu peněz, kdy má v jedné krabici od bot samé pětistovky, v druhé samé stovky a ve třetí dvoustovky. Musíte mít ovšem na paměti, že sehnat dárky a položit je pod stromeček, to není všechno. Toho druhého nejčastěji připravujete o radost totiž tím, jak dárky od něho neumíte přijímat. Přijmout dárek je podobné umění jako balet nebo rozhoupání zvonů. A podobný obřad jako přijímání do šlechtického stavu, uzavření manželství nebo otvírání studánek. Vždyť si uvědomte, že někdo na vás myslel, že si lámal hlavu, co by vám udělalo potěšení, že si utrhl od úst a že je celý nesvůj, jestli vám ten dárek udělá alespoň takovou radost, jako jemu dělal starost.
Především si musíte Štědrý večer zorganizovat tak, že vyzvedáváním dárků zpod stromečku někoho pověříte. Když vám stojí stromeček na podlaze, pověřte tím někoho, kdo je jako proutek a komu to shýbání, dřepy a vstávání nedělá potíže. Pokud máte stromeček na stole, může tuto funkci zastávat i někdo, kdo nemůže nic dopnout. A taky musíte mít někoho, kdo se umí po štědrovečerní večeři nepozorovaně vytratit a udělat cililink v předsíni nebo v pokoji. Musí to být ten, kdo má nejvyjevenější tvář, nebo ten, kdo umí hodně užasle strčit hlavu do dveří a říci: "Víte, že tady byl Ježíšek?" Na to vy musíte stejně užasle zakroutit hlavou a odpovědět: "Opravdu?" nebo "No ne!" nebo cokoliv jiného vhodného. Ale vhodného! Je přeci svatý den, tak žádné klení nebo něco takového.
Nu a pak se odeberete ke stromečku k tomu nadílení. Až dostanete dárek, nezačínejte ho honem honem rozbalovat, jako by bylo samozřejmé, že máte dostat vlastně všechno, co je pod stromečkem. Nejdříve se zeptejte: "Cože? Tohle je pro mě?" Pak si přečtěte jmenovku a řekněte: "Vidíte, že to není pro mě." A když vám budou říkat: "Je, je, je..." Přečtěte si ještě jednou jmenovku a opravte se: "Ba jo, je to pro mě." Mějte totiž na paměti, že předehra ku spatření dárku je více vzrušující než jeho vlastní prohlížení. I když je tedy jasné, že dárek je opravdu váš, nesmíte se na něj vrhnout jako nedočkavý hafan na hozený kousek klobásy. Kruťte nad ním ještě chvilku hlavou se slovy: "To jsem blázen, co to může být?!"
Ani nadále však nepospíchejte. Mašličku rozvazujte pomalu a stočte si ji do klubíčka s tím, že tak pěknou stužku si musíte schovat na příští Vánoce. Přesně totéž pak uděláte s papírem, ve kterém je dárek zabalen. A teprve pak přijde chvíle, na kterou čeká dychtivěji dárce než obdarovaný. Otevřete krabičku a vyjměte dárek. Nezapomeňte, že tento okamžik je úplně nejdůležitější. Nechoďte mi tedy na oči, jestli řeknete jenom: "Aha, voda po holení." nebo "Aha, násada na kosu." či "Aha, klobouk." Naučte se nejdříve nevěřícně vydechnout: "Neee..." A po třech vteřinách rozsvítit oči a dodat třeba: "Voda po holení. Jak víte, že ji tak potřebuju?" Potom si dárek prohlížejte ze všech stran, nechte si ukázat, jak se rozšroubuje klobouček, aby tekla, několikrát se pocmrndejte a několikrát dárek pochvalte. Pak za něj Ježíškovi hezky poděkujte, a než dostanete další, pěkně si ho třeba i beze slova prohlížejte. Ten, kdo vám ho dal, to moc dobře vidí, i kdyby byl k vám zády. Prosím vás, nezapomeňte na to, že největší surovost je dárek vůbec nerozbalit a položit ho stranou. Může vás ovšem potkat i to, že klobouk, který dostanete, si nasadíte na hlavu a on se vám zastaví až pod nosem. Prostě bude o pět čísel větší. To se může stát, ale nesmí se stát, že vyhrnete jako nějaký Vincek z pazderny: "Jé, vždyť je mi velkej." Naučte se být taktní. Naučte se říct například: "Podívejte se, von je mi div ne akorát!" Významově je to totéž, ale snáší se to o mnoho líp.
Tohle všechno jsem vám chtěl říct ještě ve chvíli, kdy už se toho moc zachránit nedá, ale jestli jste dobře poslouchali, mohl by vás uchránit od toho nejhoršího. Nemluvě o tom, že teď už víte, co učit na Štědrý večer své děti. A pak, já si tím hlavně čistím svědomí vůči všem, kdo mi kdy v životě něco dali, a já to neuměl přijímat. Ať mi o těchto svátcích lásky odpustí, že to umím až dneska, kdy už na ty dárky skoro nevidím.
.........miluju tohle čtení a pouštím si ho každý rok když peču cukroví, tak doufám, že potěší i vás
10.12.2012
Dnes mě napadá kousek z Maupassanta-příběh faráře, který když nemohl spát, šel na procházku časně ráno a nevěřil svým očím....
...otevřel dveře, chtěl jít ven, zastavil se však na prahu, překvapila ho krása měsíčního svitu. Byl u vytržení z velkolepé, klidné krásy bledé noci. Začal dlouze vdechovat, pil vzduch jako opilci pijí víno.Byl okouzlený a spokojený.
5.11.2012
....Před nedávnem mu bylo pětatřicet let, a právě v té době najednou zjistil, že mu na temeni velice viditelně zřídly vlasy. Nebyla to ještě docela pleš, ale byla už docela představitelná (pod vlasy prosvítala kůže), a hlavně zcela jistá a nedaleká. Je to zajisté směšné, dělat životní problém z řídnoucích vlasů, jenomže on si uvědomil, že s pleší se změní jeho tvář, a že tedy život jedné jeho podoby (a zřejmě té lepší) je těsně před koncem
A tu mu vytanuly úvahy o tom, jak málo toho za celý svůj život prožil....
Milan Kundera "směšné lásky"
12.9.2012
Malá půlnoční hudba
...nebyl jsem zrozen
byl jsem jen vhozen
do té vody
do té černé vody
která se žitím nazývá
byl jsem tam vhozen
nahý jak červík na háčku
byl jsem tak vhozen zaživa... Josef Kainar
18.9.2012
...koukám koukám, že už jsem vám hrozně dlouho nenaservírovala kousek kultůry. Tak to napravíme...
HAMLET:
Žít nebo nežít – to je, oč tu běží: zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Zemřít – spát – nic víc – a vědět, že tím spánkem skončí to srdcebolení, ta sterá strast, jež patří k tělu, to by byla meta žádoucí nade všechno. Zemřít – spát – Spát. Snad i snít? Á, v tom je právě háček! To, jaké sny by se nám mohly zdát v tom spánku smrti, až se těla zbudem, to, to nás zaráží. To je ten ohled, jenž bídě s nouzí dává sto let žít. Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby, sprostoty panstva, útlak samozvanců, soužení lásky, nedobytnost práva, svévoli úřadu a kopance, jež od neschopných musí strpět schopný, sám kdyby moh svůj propouštecí list si napsat třeba šídlem? Kdo by chroptě se potil krví na galejích žití, než jen, že strach z nečeho po smrti, z těch krajů neobjevených, z nichž nikdo se nevrací, nám ochromuje vůli a dává snášet raděj zla, jež známe, než prchnout k jiným, o nichž není zpráv? Tak svědomí z nás ze všech dělá baby, tak pomyšlením v nedokrevnou šeď ruměná svežest odhodlání chřadne a podniky, jež mají spár a spád, se pro ten ohled vychylují z dráhy a tratí jméno skutku. Ale tiše! Spanilá Ofelie! Vzpomeň, dívko, v svých modlitbách mých hříchů všech.
21.7.2012
Ta Marcela, ta dívka z čokoládovny Orion, ta se mi často zjevovala tak, jak jsem ji potkal, s tou knihou pod paždí, myslíval jsem na tu knihu, co asi přeteklo z jejích stránek do té zadumané a vzpurné hlavy, a vůbec jsem viděl jen tu hlavu s krásnýma očima, které ještě před rokem nebyly krásné, ale to všechno ten profesor, ten udělal z té dívky krasavici s knížkou, protože tak jak nesla tu knihu, tak už ten způsob, jak ji nesla, bil do očí, tak jak tenkrát kráčela v zadumání, podobala se hudebnímu rezonančnímu smrku, celý její půvab byl uvnitř a zevnitřku ladičkou očí zazníval, jako by hrdlem láhve protekl na druhou stranu, na tu odvrácenou stranu té druhé vlastnosti věcí, které jsou krásné......
Bohumil Hrabal "Obsluhoval jsem anglického krále
Řekni mi, co čteš... 4.7.2012
Dneska vám nenapíšu žádnou básničku, ani úryvek, ani povídání, dneska vám chci nabídnout rovnou celou knížku. Respektivě několik knížek. Přesně řečeno několik typů na čtení, kdyby se vám náhodou podařilo vyšetřit několik letních chvilek volna. Mám je ráda a ráda se k nim vracím. Je v nich moudrost prožitého a vtip.
třeba "MLÁDÍ V HAJZLU" - je dobré se občas vrátit do dob, kdy jsme měli stejné starosti, jako naši pubertální potomci. Zasmějete se a vyhnete se tomu, aby jste je třikrát za den zabili...
nebo "ČISTÉ RADOSTI MÉHO ŽIVOTA" Jana Šmída. lahoda...
A co takhle "MILOSTNÉ ROŠÁDY" -Roald Dahl. vtipné...
A nebo Guy de Maupassant -"POVÍDKY" -krása...
A "NEMUSÍ BÝT VŽDY KAVIÁR" -klasika od Simmela...
A na závěr moje nejoblíbenější - "NĚMČINA PRO SAMOUKY" -čtu ji již několik let nepřetržitě a navzdory tomu jsem stále u čtvrté lekce
Máte 53 minut? 6.6.2012
......byl to obchodník s patentními pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk jednu polkne, nemusí týden pít.
- "proč to prodáváš?" zeptal se malý princ
- "je to velká úspora času" odpověděl obchodník. "Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minut za týden."
- "A co udělá s těmito padesáti třemi minutami?"
- "Co kdo chce."
- "Já kdybych ušetřil padesát tři minut, šel bych pomalu ke studánce..."
Hvězda na vrbě 21.5.2012
Kdo se večer hájem vrací, ten ať klopí zraky,
ať se nikdy neobrací k vrbě křivolaký.
Jinak jeho oči zjistí, i když se to nezdá,
že na větvi kromě listí visí malá vězda.
Viděli jsme jednou v lukách, plakat na tý vrbě kluka,
který pevně věřil tomu, že ji sundá z toho stromu.
Kdo o hvězdy jeví zájem,zem když večer chladne,
ať jde večer klidně hájem, hvězda někdy spadne.
Ať se pro ni rosou brodí a pak vrbu najde si,
a pro ty co kolem chodí, na tu větev zavěsí.
Olimpic
JAK UDĚLAT PODOBIZNU PTÁKA 8.5.2012
Nejdřív namalovat klec s otevřenými dvířky,
pak namalovat něco hezkého,něco prostého,něco krásného,něco vhodného pro ptáka,
podepřít potom plátno o strom v zahradě, v háji, nebo v lese,
schovat se za strom beze slova, bez pohnutí...
Někdy přijde pták brzo, ale může si dát na čas po dlouhá léta!
Než se rozhodně nedat odradit a čekat...
čekat je - li třeba léta,
přičemž rychlost nebo pomalost příchodu ptáka není v žádném poměru ke kvalitě obrazu.
Když přijde pták, přijde-li, zachovat nejhlubší ticho
čekat, až pták vstoupí do klece
a když tam vstoupí, pomalu zavřít štětcem dvířka...
pak smazat všechny příčky jednu po druhé
a dát pozor, abychom se nedotkli žádného ptačího péra!
Udělat potom obraz stromu a vybrat tam nejhezčí větev pro ptáka,
namalovat i zeleň listů a svěžest větru, sluneční pyl, bzučení hmyzu v trávě za letního parna
a čekat pak, až se pták rozhodne zpívat...
Když pták nezpívá, je to špatné znamení, ale zpívá-li, je to dobré znamení,
znamení, že můžete obraz podepsat.
Tehdy vytrhnete zlehýýýnka ptákovi jedno péro
a napíšete své jméno do rohu obrazu Jagues Perévert
...dívám se dívám-a ty spíš 2.5.2012
matně se leskne malý kříž.
Stoupá a klesá tvoje hruď
a já si říkám-Bůh jen suď,
Bůh jen suď.
Zdali až jednou blýskne se
a vítr liják přinese,
vezmeš mě k teplu pod tvůj plášť.
Jestli to pro mě uděláš?
Když budu sedět nehnutě
a zase znovu zklamu tě
svým dojmem, že jsem na poušti
a že mě štěstí opouští,
zeptáš se: kam jsi oči dal?
Tvá šťastná hvězda svítí dál!
Jdi za ním. Já tu držím stráž...
tak se ptám, jestli to uděláš,
pro mě uděláš. Hapka Horáček
RUCE 24.4.2012
...myslím na tvoje ruce
na tvoje prsty v mých vlasech
/jsou to malé děti ztracené v lese/
Ukazováčky vyhloubily rýhu na mém čele,
prostředníky pohltila průrva úst,
prsteníčky překonaly pohoří ňader
a malíčky utonuly v mělčině pupíku.
A tvoje dlaně-přistály na plošině boků
jako dvě rogala...
A palce? Palce sklouzly po hladině stehen,
obkroužily tobogán kolen
aby přistály uprostřed chodidel
v ďolíčku, kde se zakořeňujeme do země.
A moje ruce? Ty přikryly tvoje oči
/aby nešvindlovaly/
protože "správně vidíme jen srdcem"
řekl malý Princ...
15.4.2012 Zbytečně se celej balím do deky
stejně budu cítit tvoje doteky
stejně budu myslet nejvíc na dlaně
hladilas mě totiž velmi prohnaně...
Jedno torpédo tvýho doteku
dobře mířený,stačí člověku,
jedna exploze tvýho pohledu-
a to ostatní tuším dopředu...
Jsem z toho jak vejce, celej naměkko,
jen co mě to přejde, půjdem daleko,
za nemravnej obzor, za plyšovej drát
na růžovej palouk, a tam si budem hrát.
S prvním dotekem už jsem ztracenej,
už jsem na háku, už jsem chycenej,
Marně od tebe prchám v panice.
Pozdě.Mám tě rád.Konec štvanice
Vladimír Mišík Doteky 9.4.2012 Z hrotu tvého ňadra
já křičel tisíckrát
pro výkvěty extáze
a kůži tak jemnou.
Pro vroucí obětí,
kdy linu se tebou
a ty mnou
- jen splynout
jak moře s oblohou
a tam skrz chvějící se,
zpocené pevnosti
našich těl,
se stát otroky naší
pulzující slasti
Z hrotu tvého ňadra
já křičel tisíckrát
pro výkvěty extáze
a kůži tak jemnou..
Pro tvé zarudlé tváře,
tekoucí vlasy,
oči jak pohyblivé písky,
rty jak pokušení
a ranní probuzení
ve
POUŠTNÍ PTÁK 27.3.
...dovolte, abych vám vyprávěl příběh, do jehož stažené kůže zabuším paličkami slov.
Někteří možná zaslechnete pouze dunění
a některým to možná bude stačit,
neboť v něm uslyší tlukot svého vlastního neokřídleného srdce
ale někteří uslyší v každém slově tříštění křišťálové klenby
do které přistává Ikaros
a nechává po sobě otvor ve tvaru ptáka.
Ten příběh je stejně imaginární, jako kterýkoli život, jako hučení basové kytary, která se stala povodní
Ten příběh má hrdinu
-říkejme mu: on
a říkejme mu : ona
(neboť nejsou jiné příběhy)
3.3.
a tak jako já "on"
narozený v čase mezi kytarou a ženou,
vyprávím příběh o muži, který vám vypráví svůj příběh:
Ona byla otisk dokonalosti ve vzácném kovu krásy
a plazmatické hořáky jejího bytí roztavily neušlechtilý, však vzácně tvrdý kov onoho muže
a on zcela vyplnil svým bytím její hmotný otisk v čase
a tak vznikl obraz, který mohl být
expozicí hardrokového blues
stejně jako
ševelením supersonického skřivana
a muž poznal, že je možné se s ním milovat
nejprve s celým jeho tělem
a pak s jeho jednotlivými částmi
a posléze i s jednotlivými póry
pak s jednotlivými pohledy
a pak i se slovy
nejprve s jejich barvou
posléze s jejich významy
ba i s jejich tichem
a tehdy muž usedl a začal psát svůj příběh, aby tak hrstí svého prachu
zmnožil vesmírné závěje, do kterých možná opět zapadne a vzklíčí....
10.3.
miloval jsem tě a miluji miláčku můj krásný
veškerou svou hmotou, která mi byla dána i vědomím jímž jsem se vylhal z nicoty,
miláčku můj milovaný
ticho je nejvýš, ovšem já nedosahuji jeho velikosti
ani jeho bídy
miláčku můj něžný
to veškerá něha nekonečného prostoru byla v mých dotycích.
Jazyk mám nadranc od líbání hadů,
vroubkované struny napjaté na kytarách smutku mi rozlíbaly tváře
však kdybych setrval ve svém mlčení
změnil bych se v růži
a to by byla mistifikace
neboť mlčení je ostnatý drát mezi bitevními poli
tak jako soulož není orgasmem zvědavosti...
miláčku můj...
16.3.
celého jsi mě obrostla, jako divoké víno
jehož omamné hrozny padaly do úst unavených kolemjdoucích mužů
kteří se s tebou milovali, aby tě svými polibky ujišťovali
že naše rány patří k sobě.
A já jsem se košatil pod zemí, jako strom který rezignoval na korunu větví.
Pod zemí jsem vyplnil celý tvůj čas
a pro ostatní jsem byl čím dál víc slepeckou holí zaraženou do země
jejíž majitel vedený vzlykavými polibky tvého ujištění
rozpřáhl paže nad nekonečnou propastí
a v opojné závrati letu nikdy nepozná svůj omyl.......
23.3.
k tomu komu se oddáš, buď něžná jako jsi byla ke mě,
ať má naše láska alespoň tento smysl
a celé horké noci volej milostí zbavená rozumu, něžně jeho jméno
jako jsi volala mně, když jsem do tebe přeléval svůj život.
A nenech se odradit jeho hněvem až ti na mě přijde
a vzpínej se po něm, jako jsi vzlínala po mě, když jsi nechtěla o nás dva přijít
a chtěj s ním být pořád
chtěj s ním večeřet usínat a snídat
a povýšit prostý dotyk na výkřik závratě
abych alespoň tak nebyl zapomenut
miláčku můj jediný
a nebuď krutá
vždyť víš že já: černý pták na černém pustém nebi jsem byl tvá láska a navěky budu...
a jestli umřeš dřív než já miláčku můj
chci nést tvůj popel pod svým jazykem místo Cháronovy mince
do které jeden z tvých milenců vyryl tvou pravou tvář...
naše dráhy se proťaly v té hvězdné lodi, která se nazývá
prostorem v čase kdy duněly planety
jak hvězdná dynama...
a byl jsem to já, kdo první odložil kyslíkovou masku a nadýchal se tvé těkavé atmosféry
a trvalo dlouhé měsíce, než jsi odložila tu svou
a naše soulože se změnily v obětování bohům
a oba jsme -
- jak se přes nás valila roční období -
čekali
kdy nuda rozevře svá blanitá křídla...
26.3.
a když se tak nestalo (to už jsem přes rok nedokázal psát verše
neboď do tvých očí jsem zasadil semeno své poezie)
začali jsme zkoušet, co to je za zvíře, které nás oba požírá...
a prchali jsme od sebe abychom se k sobě vraceli s ještě větší nedočkavostí
a srůstali jako dvě tlakové vlny
než jsme poznali, že to zvíře
jsme my dva:
děvka a blázen
a bez sebe jsme se dusili cizími plyny
a vynořovali jsme se ze stále větších hloubek nad hladinu svých těl
abychom se nadýchali sami sebe,
té výbušné atmosféry naší existence, ve které všechno nepodstatné hynulo
jen my dva jsme v ní kvetli jako dvě betonové růže...
a oba jsme toužili po svém utrpení
a ty možná víc než já
neboť v mé nepřítomnosti starci a jiné stíny stárnutí strkali kostnaté prsty do tvého nitra
a takto navlhčenými prsty zkoušeli odkud to táhne
to naše nebezpečné věčné mládí
které je jejich beznadějí
a naše doteky se změnily v modlitby
které jsme spásali svými horečnatými ústy ze svých těl
a na dlouhé hodiny se měnily v negativ letícího ptáka...
1.4.
v nehybnou květinu, opojenou svou vůní
a tehdy jsem tě začal sužovat bleděmodrým plamenem strachu
neboť závratí pro mne byl každý tvůj dotyk
a já si bláhově myslel, že tomu tak je i pro jiné
a abych tě před sebou ochránil
začal jsem pracovat na této knize
která nese tvé jméno
ty sladký pouštní ptáku naděje
...s hrůzou co se stane tentokrát
/ neboť když jsem psal Asfaltové holuby
na půl roku jsem ztratil sluch/
nerad bych ztratil tvou lásku
miláčku můj krásný
píšu horečnatě
a možná příliš rychle
aby naše zkouška nebyla tak dlouhá
neboť na mé dveře škrábe teskné zvíře:
ty a já
děvka a blázen
jako dva dvoupokojové byty, potápějící se každý v jiné čtvrti
jako naše jízdy ze zaměstnání a zpět
jako naše nenarozené děti
jako naše ohořelé duše v lampách našich těl
...můj příběh mě dusí...
oddáš-li se někomu
buď jako hvězda na jeho nebi...
Tak a to je vše přátelé. Pokračování už nebude. Ten příběh jsem četla tak dychtivě, že jsem si ho musela přečíst hned ještě jednou, abych se ujistila, že mě neklamou smysli...
(...ale někteří v něm možná uslyšíte jen dunění svého neokřídleného srdce a možná vám to bude stačit...)
